"Srdce moudrého dává jeho ústům prozíravost a na jeho rty přidává znalosti." Př 16,23

Jsme částí země

3. 9. 2008 20:56

Řeč náčelníka Seattla k prezidentu Spojených státu amerických v roce 1855

 

Roku 1855 vyzval americký prezident Franklin Pierce indiánský kmen Duwamishu, jenž žil ve státě Washington na severovýchodě USA, aby prodal své území bílým osadníkům a usídlil se v rezervaci. Na požadavek, vybízející k činu dosud neslýchanému, odpověděl náčelník Seattle touto řečí.

 

Velký náčelník ve Washingtonu

posílá zprávu, že si přeje koupit

naši zem.

Velký náčelník nám posílá také

slova přátelství a dobré vůle.

To je od něj přívětivé,

neboť my víme,

že našeho přátelství

nemá zapotřebí.

Ale my jeho nabídku uvážíme,

neboť víme,

že když neprodáme,

přijde snad bílý muž s puškami

a naši zem si vezme.

Jak je možné

oblohu nebo teplo země

koupit či prodat?

Tato představa je nám cizí.

Když nevlastníme

svěžest vzduchu a třpyt vody,

jak to od nás můžete koupit?

My se rozhodneme.

Co říká náčelník Seattle,

na to se může

velký náčelník ve Washingtonu

spolehnout tak jistě,

jako se náš bílý bratr

muže spolehnout

na návrat ročních dob.

Má slova jsou jako hvězdy,

nezaniknou.

Každý kousek této země

je mému lidu svatý,

každé lesknoucí se

jedlové jehličí,

písečné pobřeží,

mlha v tmavých lesích,

každá paseka,

každý bzučící hmyz

je v myšlenkách a zkušenostech

mého lidu svatý.

Míza, která stoupá ve stromech,

nese vzpomínku rudého muže.

Když mrtví bílých odcházejí,

aby se toulali pod hvězdami,

zapomínají na zemi

svého narození.

Naši mrtví

na tuto divukrásnou zemi

nikdy nezapomenou,

neboť ona je rudému muži

matkou.

Jsme částí země

a ona je částí nás.

Vonící květiny jsou naše sestry,

srnci, kůň a velký orel

jsou našimi bratry.

Skalnaté výšiny, úrodné louky,

teplo z těla poníka a člověka -

to všechno patří

do jedné rodiny.

Posílá-li nám tedy

velký náčelník ve Washingtonu

zprávu, že chce koupit náš kraj,

žádá od nás hodně.

Velký náčelník nám sděluje,

že nám dá místo, kde můžeme

žít pohodlně a sami pro sebe.

On bude naším otcem a my

jeho dětmi.

Ale může to tak vůbec někdy

být?

Bůh miluje váš lid

a své rudé děti opustil.

Dává bílému muži stroje,

aby mu pomohl v jeho práci,

a staví pro něj velké vesnice.

Váš lid je den ze dne silnější.

Brzy zaplavíte kraj jako řeky,

které se řítí roklinami

po nečekaném dešti.

Můj lid je jako opadávající příliv

– avšak bez návratu.

Ne, jsme různé rasy.

Naše děti si spolu nehrají

a naši starci nevypravují

stejné příběhy.

Vám je Bůh nakloněn,

my jsme sirotci.

Vaši nabídku koupit naši zem

uvážíme.

Nebude to lehké,

neboť tento kraj je nám svatý.

Máme potěšení z těchto lesu.

Nevím, jsme jiní než vy.

Třpytící se voda,

která proudí v potocích a řekách,

není jenom voda,

nýbrž krev našich předků.

Když vám tento kraj prodáme,

musíte vědět, že je svatý,

a učit své děti, že je svatý

a že každý prchavý odraz

v průzračné vodě jezer vypráví

o tradicích a událostech

ze života mého lidu.

Zurčení vody

je hlas mých předků.

Řeky jsou našimi bratry -

zahánějí naši žízeň.

Řeky nesou naše kánoe

a živí naše děti.

Když svůj kraj prodáme,

musíte si pamatovat

a učit své děti, že řeky jsou

našimi i vašimi bratry,

a musíte být od nynějška

k řekám dobří,

tak jako ke každému jinému

bratru.

Rudý muž vždy ustupoval

před pronikajícím bílým mužem,

tak jako jitřní mlha ustupuje

do hor před ranním sluncem.

Ale popel našich otců je svatý,

jejich hroby

jsou svěcenou půdou

a tak jsou nám posvěceny

tyto pahorky, tyto stromy,

tento kus země.

Víme, že bílý muž naší povaze

nerozumí.

Je to pro něj stejný kus země

jako každý jiný,

neboť je cizincem, který přichází

v noci a ze země si vezme,

cokoli potřebuje.

Země mu není bratrem,

nýbrž nepřítelem,

a když si ji podrobí, kráčí dál.

Odchází od hrobu svých otců -

a nestará se.

Krade zemi svým dětem -

a nestará se.

Hroby jeho otců

a právo jeho dětí na narození

jsou zapomenuty.

Zachází se svou matkou, zemí,

a se svým bratrem, nebem,

jako s věcmi

ke koupi a k drancování,

prodává je jako ovce

či lesklé perly.

Jeho hlad pohltí zemi

a nezanechá nic než poušť.

Nevím, naše povaha je jiná

než vaše.

Pohled na vaše města v očích

rudého muže bolí.

Snad proto, že je rudý muž

divoch a nic nechápe.

Ve městech bělochů není žádné

ticho.

Žádné místo, kde je možné

na jaře slyšet rozpukání listů

nebo bzučení hmyzu.

Ale možná mi to tak připadá

jen proto, že jsem divoch

a nerozumím tomu.

Ten hluk se zdá být našim uším

jenom urážlivým.

Co ještě zbývá ze života,

když není slyšet křik ptáka nebo

hádání žab v noci u rybníka?

Jsem rudý muž a nerozumím

tomu.

Indián má rád

tiché šelestění větru, který hladí

hladinu rybníka,

vítr vyčištěný poledním deštěm

nebo těžký vůní borovic.

Vzduch je drahocenný

pro rudého muže,

neboť všechno

sdílí ten samý dech.

Zvíře, strom, člověk –

ti všichni sdílí tentýž dech.

Zdá se, že bílý muž

si nevšímá vzduchu, který dýchá;

jako muž,

který už mnoho dní umírá,

je i on otupělý proti zápachu.

Ale když vám prodáme

svou zem, nesmíte zapomenout,

že vzduch je nám drahocenný;

že vzduch se dělí o svého ducha

s veškerým životem,

ve kterém je obsažen.

Vítr dal našim otcům první dech

a přijme jejich poslední.

A vítr musí dát také našim dětem

životní sílu.

A jestliže vám prodáme

svou zem, musíte si ji cenit

jako zvláštní a posvěcenou,

jako místo, kde i bílý muž cítí,

že vítr sladce voní

lučními květinami.

Vaši nabídku uvážíme,

a jestliže se rozhodneme

přijmout,

tak jen pod jednou podmínkou.

Bílý muž musí

se zvířaty této země

zacházet jako se svými bratry.

Jsem divoch a jinak tomu

nerozumím.

Viděl jsem tisíc zetlelých buvolů

zanechaných bílým mužem –

zastřelených

z kolemjedoucího vlaku.

Jsem divoch a nerozumím,

jak má být ten čadící železný kůň

důležitější než buvol,

kterého my zabijeme,

jenom abychom zůstali naživu.

Co je člověk bez zvířat?

Kdyby všechna zvířata vymizela,

zemřel by člověk

na velkou samotu ducha.

Co se stále děje zvířatům,

stane se brzy i lidem.

Všechno je vzájemně spojeno.

Co postihuje zemi,

postihne i syny země.

Musíte své děti učit,

že půda pod jejich nohama

je popel našich dědů.

Aby kraj ctili, vypravujte jim,

že země je naplněna dušemi

našich předků.

Učte své děti to, co my učíme

naše děti: země je naší matkou.

Co postihuje zemi,

postihne i syny země.

Když lidé na zem plivají,

plivají sami na sebe.

Neboť víme, že země nepatří

lidem, ale že lidé patří k zemi –

to víme.

Všechno je vzájemně spojeno

jako krev,

která spojuje jednu rodinu.

Vše je spojeno.

Co postihuje zemi,

postihne i syny země.

Člověk nestvořil pohyb života,

on je v něm pouze vláknem.

Co uděláte tomu pohybu,

uděláte sami sobe.

Ne, den a noc nemohou žít

společně.

Naši mrtví žijí dál

v sladkých vodách země,

vracejí se znovu

s tichým krokem jara

a jejich duše je ve větru,

který čeří hladinu rybníka.

Nabídku bílého muže koupit

naší zem uvážíme.

Ale můj lid se ptá,

co vlastně chce bílý muž?

Jak je možno koupit

oblohu či teplo země

nebo rychlost antilopy?

Jak vám to můžeme prodat –

a jak to můžete koupit?

Copak můžete se zemi dělat

co chcete jenom proto,

že rudý muž podepíše

kus papíru a dá ho bílému muži?

Když nevlastníme

svěžest vzduchu a třpyt vody,

jak to od nás můžete koupit?

Mohou vaše peníze

vrátit buvolům život,

až bude ten poslední zabit?

Vaši nabídku uvážíme.

Víme, že když neprodáme,

přijde nejspíš bílý muž

se zbraněmi a naši zem si vezme.

Ale my jsme divoši.

Bílý muž, přechodně držící moc,

si myslí, že už je snad Bohem,

kterému patří země.

Jak může nějaký člověk vlastnit

svou matku?

Vaši nabídku koupit naši zem

uvážíme,

den a noc nemohou žit společně –

uvážíme vaši nabídku

jít do rezervace.

Budeme žít stranou a v míru.

Není důležité,

kde strávíme zbytek našich dni.

Naše děti viděly své otce

ponížené a poražené.

Naši válečníci byli zahanbeni.

Po porážkách

tráví své dny zahálčivě, otravují

svá těla sladkými pokrmy

a silnými nápoji.

Není důležité,

kde strávíme zbytek svých dni.

Už jich není mnoho.

Ještě pár hodin, několik zim –

a žádné dítě velkých kmenů,

které dříve žily v tomto kraji

nebo se teď v malých skupinkách

toulají lesy, už nezůstane,

aby truchlilo u hrobu lidu,

který byl kdysi tak silný

a plný naděje jako ten váš.

Ale proč se mám rmoutit

nad záhubou svého lidu,

národy jsou z lidí,

z ničeho jiného.

Lidé přicházejí a odcházejí

jako vlny na moři.

Dokonce ani bílý muž,

jehož Bůh s ním zachází a mluví jako

přítel s přítelem,

nemůže uniknout společnému určení.

Snad jsme přece bratři.

Uvidíme.

Jedno víme – to,

co bílý muž snad jednoho dne

teprve objeví –

že náš Bůh je tentýž Bůh.

Možná si myslíte,

že jím vládnete, tak jako usilujete

o ovládnutí naší země;

ale to nemůžete.

On je Bůh lidí – stejně tak rudých

jako bílých.

Tento kraj je pro něj cenný

a zranit zemi znamená

opovrhovat jejím Stvořitelem.

I bílí pominou, možná dříve

než všechny ostatní kmeny.

Pokračujte se zamořováním

svého lože a jedné noci se udusíte

ve svém vlastním odpadu.

Ale ve své záhubě budete zářit,

zažehnuti silou Boha,

který vás přivedl do této země

a vám určil vládnout

tomuto kraji a rudému muži.

Toto předurčení je nám hádankou.

Až budou všichni buvolí pobiti,

divocí koně zkroceni,

až budou skryté kouty lesa

ztěžklé pachem mnoha lidí

a pohled na plodné pahorky

zohavený mluvícími dráty,

kde potom bude houština,

kde bude orel,

a co to znamená, dát sbohem

rychlému ponymu a lovu?

Konec života a začátek přežívání.

Bůh vám dal vládu nad zvířaty,

lesy a rudým mužem

z nějakého zvláštního důvodu,

ale tento důvod je nám hádankou.

Snad bychom tomu mohli

porozumět, kdybychom věděli,

o čem bílý muž sní – jaké naděje

líčí svým dětem za dlouhých

zimních večerů a jaká vidění

vkládá do jejich představ,

že stále touží po zítřku.

Ale my jsme divoši –

sny bílého muže jsou nám skryty.

A protože jsou nám skryty,

půjdeme každý

svou vlastní cestou.

Neboť si především vážíme

práva každého člověka žít tak,

jak si to sám přeje –

bez ohledu na to,

jak se liší od svých bratrů.

Není toho moc, co nás spojuje.

Vaši nabídku uvážíme.

Jestliže přisvědčíme,

pak jenom proto,

abychom si zajistili rezervaci,

kterou jste slíbili.

Tam snad můžeme strávit naše

krátké dny po svém způsobu.

Až poslední rudý muž

ustoupí z této země a jeho paměť

bude už jen stínem mraku nad prérií,

bude duch mých otců

v těchto březích a v těchto lesích

ještě stále živoucí.

Neboť oni milovali tuto zem,

jako novorozeně miluje

tlukot srdce své matky.

Když vám prodáme svůj kraj,

milujte jej,

jako jsme jej my milovali,

starejte se,

jako jsme se my starali,

uchovejte si vzpomínku

na ten kraj, na takový, jaký je,

když si jej berete.

A veškerou svou silou,

svým duchem,

svým srdcem jej zachovejte

pro vaše děti a milujte jej,

jako Bůh miluje nás všechny.

Neboť jedno víme –

náš Bůh je tentýž Bůh.

Tato země je mu svatá.

Sám bílý muž

nemůže ujít společnému určení.

Snad jsme přece bratři.

Uvidíme.

Sdílet

Komentáře

IFS Děkuji :)

mařka612 krásné:-)ale tak trochu smutné...

jondra kdo máš uši k slyšení slyš

úspěšný Toto je řeč mého srdce.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio